Většina těhotných vnímá porod jako vrchol stavu očekávání. Důkladně se na něj připravují, nakupují vše potřebné a nenechají nic náhodě. Ne vždy však bývají připravené na skutečnost, že ta pravá výzva může přijít až po porodu. V šestinedělí jsme křehké, zranitelné a hormonálně nestálé. To vše může vést k mnoha úskalím, podceňovaným stavům i pocitům zoufalství. Jak tedy toto často opomíjené období v životě ženy zvládnout co nejlépe? Prozradím vám, co jsem za téměř 14 let praxe s šestinedělkami vypozorovala a co jsem kdysi i já po svých třech porodech vnímala jako velkou pomoc.

Zapomeňte na šestinedělku z filmu.
Žena po porodu v nádherném nemocničním pokoji obklopena květinami, nalíčená, učesaná, s růžovým a klidným děťátkem v náručí, kterou vidíme ve filmech, je čistá iluze. Ve skutečnosti se většinou potácíme rozcuchané, s kruhy pod očima, v síťovaných kalhotkách s nepohodlnou vložkou největší velikosti, s bříškem, co se ani náhodou nepodobá tomu, které jsme měly před početím a s prsy ulepenými od zbytků mléka věčně vystrčenými z noční košile. Je lepší neočekávat filmovou scénu, ale připravit se na tu ze života. Nebudete potom mít pocit, že něco zvládáte špatně, ale že si naopak vedete stejně dobře, jako každá skutečná šestinedělka.

Zapomeňte na mýty o babičkách, co rodily na poli.
Povídačky o našich prabábách, co jedna vedle druhé rodily na poli, posléze vnořily dítě do šátku a pokračovaly v práci s motykou v ruce, jsou nejen nepravdivé, ale hlavně nebezpečné. Nutně z nich získáváme pocit, že pokud to tehdy zvládly ony tak lehce, musíme to zvládnout i my. O to víc, že součástí příběhu bývá památný dovětek: „A vy dneska naděláte! Máte jednorázové plenky, automatickou pračku, myčku, sušičku, jedno dítě a ztěžujete si! To kdysi ženy musely hned po porodu zpátky na pole…“ a kolo smyšlenek s následnou frustrací se točí dál. Takže milé dámy, jednou provždy zbořme tento mýtus. Zkuste si udělat výlet do nejbližšího skanzenu a nechte si povyprávět skutečný příběh. Šestinedělka byla považovaná za svatou, nedotknutelnou a celá komunita se o ní starala. Ležela ve své posteli tzv. v koutě a celých 6 neděl využívala pomoci žen z okolí. Tyto jí vařily, praly, žehlily, postaraly se o domácnost, o zbylých 5 dětí i o to pole. Ona totiž měla důležitější úkol. Kojila, hnízdila, krvácela a ladila se na rytmus svého dítěte. Tato komunita žen, dnes, bohužel, neexistuje. Sousedka vám pravděpodobně neuvaří a nevypere prádlo. Ale naši blízcí už by mohli. Ne, ti by přímo měli.

Nechte si bez pocitu viny pomoct.

V mnoha životních situacích slýcháme, že musíme být silné, vše vydržet, vše ustát a být minimálně tak výkonné jako muži. To je pro šestinedělku špatná startovací linie. Ta je totiž křehká, jemná, unavená a pocit, že musí vše zvládnout levou zadní, ji tahá ke dnu. Pokud se budete snažit zvládnout vše, co před porodem a k tomu ještě péči o novorozené dítě, své hormony a neustálý kolotoč kojení, máte na problém zaděláno. Nikdy v životě nebudete potřebovat větší dávku sounáležitosti a pomoci. Proto si, prosím, nechte BEZ POCITU VINY A SELHÁNÍ pomoci. Už v těhotenství připravte plán, rozdělte úkoly a oznamte blízkým, co od nich budete potřebovat. Vašim úkolem po porodu, je odpočívat.

Otcovská dovolená není dovolená.

Už pár měsíců mohou tatínci využít státem garantované „otcovské volno“ po porodu. „Volno“ v této souvislosti je stejně hloupé pojmenování, jako „dovolená“ v názvu mateřské dovolené. Takže pánové, ne že se ráno probudíte a zeptáte šestinedělky, co bude k snědku. Jste to vy, kdo má po dobu těchto dnů službu. A pokud víte, že to sami nedokážete, zařiďte si pomoc. Můžete třeba nechat obědy i nákupy dovážet.

Zákaz či regulace návštěv není nezdvořilost.
Mít první týden po porodu nekončící „den otevřených dveří“ pro všechny zvědavé návštěvy, je z pohledu péče o šestinedělku velmi nevhodné. Žijeme totiž v krajině, kde domácí paní zpravidla pohostí návštěvu a přivítá ji v uklizené domácnosti. A to je přímo past pro šestinedělku. Proto v rámci respektu křehkosti šestinedělí dobře zvažte, které návštěvy jsou nezbytné a které lze odsunout na později. Nejlepší je instruovat případné návštěvy, že vstup bude povolen jen tomu, kdo přinese alespoň polévku a nezdrží se déle než 20 minut. A ne, není to nezdvořilost. Je to ochrana šestinedělky a novorozeného miminka.

Pláč je cesta.
Šestinedělí je pro ženu obdobím prudkých změn nálad a hormonálních výkyvů. Říkáte si, že v tom už máte trénink z těhotenství? Pak vězte, že po porodu to může být ještě peprnější. Ženy po porodu často pláčou. A vlastně neví ani proč. Třeba že jen sněží. A pak že sněžit přestalo. Neptejte se jí, proč brečí. Nabídněte jí náruč a nechte ji plakat na své hrudi. Může to být těžší, než čekala a potřebuje to někomu říct. Někdy jen slzami, beze slov.

Nepleťte si depresi s únavou.

Pochopitelně žena může prožívat šestinedělí v pohodě a s úsměvem na tváři. Ale pokud vidíte, že spokojená není a už ani nepláče, je smutná, apatická a bez nálady, může se jednat o poporodní depresi. Dávejte, prosím, dobrý pozor. Může vypadat JEN unavená, což dává po náročnosti těhotenství a porodu docela smysl. Ale může to být víc než jen únava. Depresivní žena nejeví o nic velký zájem. Často dokonce ani o děťátko. Když toto zapláče, nevstane a nevydá se intuitivně za ním, ale třeba jen laxně poví: „už zase řve“ a setrvává na své místě dál. Toto vše jsou varovné signály, které nesmíte podcenit. Depresivní ženu totiž nesmíte nechat o samotě. Nabídněte ji sebe, dostaňte z ní emoce, nebo ji naopak vytáhněte na chvíli ven. Změna prostředí může pomoci.

Strašák jménem psychóza

Možná ji znáte jako laktační psychózu, ale ta většinou nemá s kojením moc společného. Bývá vzácná, přesto se může stát i vám. Jedná se o vážný psychotický stav, ve kterém může být žena smrtelně nebezpečná sobě i dítěti. Patří k němu bludy, halucinace, nebo třeba hlasy, které žena slyší a které ji mohou pobízet k nehezkým činům. Není to její neschopnost, ale nemoc a žena za ni nesmí být odsuzována ani obviňována. Okolí hraje hlavní roli v pomoci, proto pokud se vaše žena neorientuje v čase, máte pocit, že mluví z cesty, neví, kde je, nesmíte ji nechat ani na vteřinu samotnou a odvezte ji do nejbližšího krizového centra. Nesnažte se to doma zvládnout sami. Zde je odborná pomoc skutečně nutná. Prosím, nepodceňujte tento stav.

Kojení může být věda
Ano, i já jsem si myslela, že kojení je něco tak intuitivního a jednoduchého, že v tom není co řešit. A i já, přestože sama laktační poradkyně, jsem potřebovala pomoc své kolegyně. Možná budete mít to krásně přisáté dítě, lačně sající mléko, kterého je akorát. Ale možná poznáte bolavá prsa z přebytku mléka, nedostatečnou laktaci, popraskané bradavky, uplakané dítě, které bojkotuje prs, zánět, retenci, kandidu, nebo jiné potíže, které se mohou při kojení objevit. I tady platí, že říct si o pomoc není selhání. Nečekejte příliš dlouho. Čím dříve se problémy řeší, tím lépe. Vyhledejte včas dobrou laktační poradkyni a nechte si pomoci, aby kojení bylo pro vás oba opět radostí.

Připravte se, děti pláčou.
I přes veškerou snahu bude Vaše dítě občas plakat. Myslete na to, že je to jeho jediný komunikační prostředek a není to „zlobení“. Nabídněte mu prs, podívejte se do pleny, pohoupejte, namasírujte bříško, nechte odříhnout, prostě udělejte, co můžete. Chvíli potrvá, než se jeho pláč naučíte dešifrovat. Každopádně však jeho pláč neznamená, že si vedete špatně. Je to jen způsob, jakým vás přivolává a mluví s vámi. Můžete si nadále věřit.

A co napsat na závěr? Snad že i toto náročné období jednou přejde a bude jistě líp. Pak vás čekají další výzvy. Třeba jak vychovat spokojené a sebevědomé dítě. Ale to si necháme na příští články. Přeji všem ženám, aby prožily šestinedělí v pohodě, s obrovskou dávkou pomoci, která se nabízí sama, bez nutnosti o ni žádat. A všem partnerům potřebnou dávku trpělivosti s vědomím, že jednou se jejich žena vrátí zpátky do svého hormonálního normálu a vše bude zvládat s elegancí a jistotou. Kdykoliv budete oba tápat, hledat návod a naději, vysvlečte své miminko do naha, položte si jej na svou nahou hruď, přivoňte k jeho hlavičce a nechte se ukonejšit láskou, kterou rozdává s každým nádechem a výdechem. Tato motivace vám vždy ukáže tu správnou cestu a dodá sílu jít dál.

MAJKA STAŇKOVÁ

„Vdaná maminka tří synů. Jejich krásné porody jsou pro ni velmi důležitými a zlomovými událostmi v životě. Je laktační  poradkyně, členka České asociace dul, kde působí i jako lektorka a konzultantka. Založila brněnské Centra Majka, které se postupně rozrostlo i o miminškolku a sdruženou základní školu se svobodným vzděláváním.“

www.MajkaStankova.cz

 

Text: Majka Staňková
Foto: archiv redakce