Na otázku, zda jít se svou ženou k porodu, dostávají muži od svých kamarádů odpovědi:  „Porod je to nejlepší, co jsem kdy zažil, nenech si to ujít“ nebo: „Vůbec tam nechoď. Větší pocit bezmoci jsem nikdy nezažil.“

Jak je možné, že si muži odnáší od porodu tak odlišné dojmy? Ženy jsou pořád stejně pudové, hormony jim pomohou odvést tu nejlepší práci. Miminka jsou stejně krásná a dravá do života. U partnerů však taková shoda nepanuje. Jeden je prototypem dokonalého doprovodu k porodu. Skoro bych z něj udělala „dulu“ a druhý, ten by snad udělal lépe, kdyby zůstal venku na chodbě.

Co by měl udělat muž, aby ustál svoji zkušenost u porodu? Aby odešel posílený ve svých otcovských kompetencích a necítil se bezmocně? Je to jednodušší, než se může zdát, ale chce to odhodlání dát plnou podporu ženě, která je v tento vzácný okamžik mnohem silnější než on. Umět se upozadit, být tichým podporujícím zdrojem a nezasahovat.

Ona rozhoduje, zda tam muž má být

Je potřeba dát ženě volbu, jestli tam muž má být, či nikoliv, a myslet přitom na to, že některé ženy neumí říct ne, aby jej neranily.

U porodu je žena mnohem citlivější a vše vnímá mnohem intenzivněji. I pocit, že tam někoho původně nechtěla, se může u porodu posílit a důsledky nemusí být příznivé. Pro porod ani pro partnerský vztah.

Účast u porodu.

Vždy párům doporučuji, aby si účast partnera u porodu nastavili jako kdykoliv vypověditelnou smlouvu z obou stran. Aby měl každý z nich v jakoukoliv chvíli možnost vše přehodnotit a změnit. Partner může u porodu říct: „Lásko víš, já musím na chvíli pryč.“ I žena: „Potřebovala bych, abys šel.“  A možná nebude ani tak zdvořilá. Pokud to již předem bude nastavené jako přijatelná možnost, nemůžete tím toho druhého ranit.

Zapomeňte na všechny filmy s porodem.

Skutečný porod rozhodně nevypadá a ani by neměl vypadat jako z amerického filmu. Tatínek, co stojí bledý opodál, řve spolu s porodním týmem na ženu „tlač“, je od hlavy po paty od krve a potu a nakonec sebou švihne o zem.  To je sice velmi zajímavé pro diváky, nicméně jako příprava pro reálný porod velmi děsivé a zkreslené. Realita je jiná.

Obrňte se trpělivostí a důvěrou.

Možná byste si přáli rychlý porod. Přesto však nespěchejte. Čas je u porodu vaším přítelem. Žena potřebuje mít svého spojence. Trpělivého a klidného. Důvěřujte jí a nechte ji pracovat.

Vše co potřebuje, má žena v sobě.

Umí to. Vše, co k porodu žena potřebuje, má v sobě. Měla to v sobě, už když byla sama u maminky v bříšku. Zatím to v ní tiše spí, ale ve chvíli, kdy porod začne, se začnou dít zázraky. Je to geniální, je to silné a dojemné souběžně. Jediné, co tomuto zázraku může stát v cestě, je strach. Buďte klidný, jak jen dokážete být. Neděje se nic, co se dít nemá.

Pozor na nedosažitelné cíle.

Muž tam není proto, aby ženu zbavil bolesti a pokud to od sebe bude vnitřně očekávat, může po porodu cítit, že selhal. To není dobrý start do otcovství. Není větší mobilizace pro muže, než ochrana své rodiny. U porodu však není bodyguard, ale podpora, a to je zásadní rozdíl. Žena potřebuje u porodu klid, důvěru a pocit bezpečí. Držte ji pevně v náručí (pokud o to bude stát) a dejte jí pocítit, že jste tam s ní. Objetí často funguje lépe než kdejaký lék proti bolesti.

Podpora její spontánnosti.

„To bylo tak zvířecí.“ Říkají často muži po porodu. Ano, je to zvířecí, je to pudové a instinktivní. Počítejte s tím, že se vaše láska bude chovat jinak, než jak ji znáte. Čím spontánnější a pudovější bude, tím lepší práci jako doprovod odvádíte. Některé ženy si to však nechtějí dovolit. Stydí se, že budou vypadat blbě, nechtějí nad sebou ztratit kontrolu. Přitom nechat věci plynout jen tak, bez kontroly, je nejlepší cesta, jak porodit. Proto ji za jakýkoliv i drobný projev spontánnosti oceňujte, stačí třeba jen tiše přikývnout, nebo zašeptat: „Děláš to skvěle.“ Pokud z ničeho nic klekne na zem a začne křičet, neříkejte: „Miláčku, to tady nemůžeme.“ Ale klekněte k ní a nechte ji řvát vám do ucha.

Křik není volání o pomoc.

Když žena vzdychá, bručí, nebo víská u milování, nechává to muže naprosto v klidu. Ba co víc, ví, že odvádí dobrou práci. J Když ale víská, bručí a vzdychá u porodu, uvádí je to do rozpaků. Ano, někdo řekl, že to bolí, ale opravdu víte, co v danou chvíli prožívá? V ženě u porodu se mísí spousta vjemů. Bolest, dravost, pudovost, ale také štěstí, euforie, očekávání a touha. Bránit jí v projevech by znamenalo bránit jí v porodu. Nevnímejte křik jako volání o pomoc.

Nemluvit, konat.

Pokud má žena kontrakci, nemluvte na ni. Nikdy. I kdyby přišla v době kontrakce porodní asistentka s otázkou směrující ženě, odpovězte: „Ona má teď kontrakci, za chvilinku vám odpoví.“ Čím méně budete na ženu mluvit, tím lépe. Nemusíte se ptát, jestli chce napít. Nabídněte ji lahev s vodou a ona buď zakroutí hlavou k odmítnutí, nebo ji přijme a napije se. Pokud zadržuje dech a bojí se, nedávejte jí pokyn: „Dýchej!“ Podívejte se jí rozhodně do očí a dýchejte nejvýrazněji, jak umíte. Zvýrazněte nádech a výdech a ona se přidá. A pokud musíte mluvit, pak chvalte a povzbuzujte. „Výborně“, „jsi skvělá“, „vedeš si krásně“, „jsem tady s tebou“.

Nezveličujte ani nebagatelizujte.

Někteří muži žádají o epidurál dříve než žena. S vyděšeným výrazem v obličeji a slovy: „Už jí něco dejte!“ Tím jí ale berou vítr z plachet. Naznačují, že to nemá šanci zvládnout. Nikdy nerozhodujte za ni. Ani ve chvíli, kdy o něj sama požádá, neříkejte: „Miláčku, ale vždyť jsme to chtěli bez epidurálu!“  Můžete ji podpořit, dát sílu a důvěru, že to zvládne i bez něj, bude-li trvat na svém rozhodnutí, stůjte při ní. Je to její tělo, její rozhodnutí a jak jste to chtěli předtím, jde v danou chvíli stranou.

Masáž a objetí.

Není pravda, že se u porodu budete jen pasivně dívat. Existuje řada fyzické pomoci, kterou muž umí u porodu nabídnout. Dokáže svou ženu reálně podržet. Může se o něj opřít nejen psychicky, ale i tělesně. Když se jí podlomí kolena, buďte tam, abyste ji podržel. Masáž je velmi ulevující. Protitlaky, sprchování a polohování dělají divy. Na dobrém předporodním kurzu se dá naučit, jak toto vše u porodu nabídnout. Můžete zkusit třeba ten můj. V klidu z pohodlí svého domova. Je to totiž celé on-line. Ale pamatujte, že objetí ve správnou chvíli může udělat víc, než sebelepší masáž.

Nestyďte se za své emoce.

Ta vteřina, kdy rodiče poprvé uvidí své dítě, je ohromující. Vítězné výrazy v obličejích rodičů, sdílené štěstí, nekončící obdiv, propadnutí citům, dojetí a odhodlání být někým jiným ve jménu dítěte, které právě zhmotnilo jejich lásku. U některých euforických reakcí zrozených rodičů slzím dodnes. I po téměř 14 letech praxe. Proto se nebraňte svým citům. Plačte a nestyďte se za své slzy. Právě jste se setkali s láskou, která nezná mezí a sami se sebou. To stojí za víc než za jednu slzu.

Je toho hodně? Nebojte se. Možná na všechny moje rady úplně zapomenete, jakmile vaše žena přijde s taškou a slovy: „Tak už!“. Dokonce máte právo cítit se u porodu ztracený. I v takových chvílích si opakujte, že někdy stačí „jen“ být. Být tam, být přítomný, vnímavý.  Žena je v porodnici v neznámém prostředí, mezi neznámými lidmi, v neznámém procesu a nezná ani sama sebe jako rodící ženu. V této přemíře neznáma mohou pro ni být důvěrně známé oči kotvou. Pevným bodem, který ji podrží.

 

MAJKA STAŇKOVÁ

„Vdaná maminka tří synů. Jejich krásné porody jsou pro ni velmi důležitými a zlomovými událostmi v životě. Je laktační poradkyně, členka České asociace dul, kde působí i jako lektorka a konzultantka. Založila brněnské Centra Majka, které se postupně rozrostlo i o miminškolku a sdruženou základní školu se svobodným vzděláváním.“

www.MajkaStankova.cz